Když v loňském roce vydal nakladatel Pavel Mervart publikaci Dějiny těla: prameny, koncepty, historiografie, mohli někteří čtenáři cítit zklamání, protože kniha neobsahuje žádné ucelené „dějiny těla“, jak snad sugeruje název, ale jen dílčí studie k velmi speciálním tématům. Letos vydal tentýž nakladatel tematicky spřízněný titul Tělo: čichat, česat, hmatat, propichovat, řezat. Jestliže do předchozí knihy přispěli hlavně historikové, autory té nové jsou kulturní antropologové (Martin Soukup, Martin Rychlík a další) a literární vědkyně Blanka Činátlová, jež absolvovala obor kulturologie. Jak říká anotace, jednotlivé kapitoly se věnují „vybraným částem lidského těla či jeho funkcím: nos jako sociokulturní fenomén; vlasy a jejich symbolika a rituální funkce; hmat a věci, jak se projevují v poezii a beletrii; funkční modifikace těla inspirované kyberpunkovou literaturou“.

V knize se tak můžeme dočíst o řadě témat. Například o literárních postavách, které „nevěří slovům, ale prstům“, o textech, ve kterých dochází k metaforické proměně ruky v nohu nebo o mytologickém kontextu „elementárního gesta stát nohama na zemi“. Poučit se o tetování, jehož obsah může prostřednictví internetu vytvářet kdokoli cizí, nebo o tom, jak transformovat vlastní tělo, aby dokázalo silněji vnímat magnetické pole. Nebo o ambivalentním přijímání piercingu, v jehož nositelích dominantní společnost vidí sociopatické jedince, zatímco oni sami jej chápou jako módní doplněk či jako projev vzdoru či nástroj individualizace. Dále se čtenář se v knize dozví o typologii tvaru nosů a o tom „orlím“, náležejícím například Stokerovu hraběti Draculovi, o literárních postavách, jimž se jejich nosy ztrácejí, nebo naopak nekontrolovaně rostou, o válečné praxi uřezávání nosů a speciálních schránách na jejich ukládání.

Informačně velmi „výživná“ je Rychlíkova kapitola o vlasech, v níž autor rozvíjí celkem známou teorii o tom, že dlouhé vlasy = neomezená sexualita, kratší kštice = omezená sexualita, oholená hlava = celibát. Hluboké sepětí vlasů a sexuality je ilustrováno i jinak: třeba vyprávěním žen, které po rozchodu s partnerem měnily svůj účes, nebo příklady kultur, v nichž ženy období menstruace signalizovaly záměrným zanedbáváním vlastního účesu. Dále v této souvislosti musíme uvést autorův podnětný popis jisté indiánské kultury, v níž muži nosili půlku hlavy trvale ostříhanou a druhou ne. Souviselo to prý s jejich chápáním mužství, jehož skutečnými reprezentanty byli v jejich vnímání jen šamani, zatímco obyčejní muži v sobě mísili oba prvky, což měl odrážet i jejich účes. Rychlík dále zajímavě ukazuje a na mnoha příkladech dokládá, jak silně mnohé kultury vnímaly vlasy jako sídlo duchovnosti, takže například v Ghaně prý existovaly speciální „vlasové hřbitovy“ a na Sumatře se zase báli rušit ducha ve vlasech, a proto jejich část vždy nechávali neostříhanou…

Někteří z autorů svůj výklad zasazují do etologického kontextu, jiní ale píší tak, jako by zde žádná podmíněnost naší spjatostí se společnými zvířecími předky neexistovala. Jedna z autorek například označuje za stereotyp to, že pokud se někdo hrbí, je to vnímáno jako projev nízkého sebevědomí. Přitom analogický mechanismus se dá popsat u mnoha savců (například stažení ocasu a přikrčení u psů) a nejde jistě o nahodilou souvislost, i když samozřejmě tento tělesný postoj může mít zvláště u člověka řadu různých příčin a motivací. V knize najdeme texty velmi sofistikované, prokládané citáty z Emmanuela Lévinase, ale i pasáže psané snad až příliš publicistickým stylem, jemné meditace o tom, že pokud některé věci laskáme rukama, „můžeme lehce podlehnout rozkoši přivlastnění“, ale i řádky o lidech, kteří i dnes praktikují obdobu drastických rituálů Tance Slunce a nechávají se zavěsit na háky či kolíčky, a to někdy na tak dlouho, dokud se jim vahou jejich těla nevytrhnou z kůže. Nebo narazíme na záměrně odpuzující věty líčící až odporné detaily vyprazdňování nosní dutiny – ovšem v transkulturní perspektivě.

Lidská tělesnost je samozřejmě velmi široké téma a v knize rozhodně nejsou zastoupeni nebo byť i jen jmenováni všichni, kteří se této problematice u nás věnují (chybí třeba Josef Vojvodík a Vít Erban). I s vědomím toho, že název knihy téma poněkud specifikuje či omezuje, však musíme kriticky poznamenat, že leccos v ní možná chybí, a naopak cosi trochu přebývá. Pokud dlouhé generace našich předků vlastní tělo trýznili, bičovali a jinak zraňovali (či tak dosud činí, viz projekt Krvavé Velikonoce Romana Týce), bylo to po vzoru těla Ježíšova, o čemž je ale v knize jen krátká zmínka. Skutečnost, že za jednoho ze dvou odborníků na středověký přístup k tělesnosti je uváděna zrovna Simone de Beauvoirová, je přitom poněkud kuriózní. A kapitola o hmatu, jakkoli myšlenkově velmi bohatá, se zase někdy možná více věnuje věcem a věcnosti než tomu, jak je naše těla percipují.

To jsou ovšem spíše drobné připomínky. Celkově je nutné vydání knihy přivítat a doufat, že budou následovat navazující svazky, které „pokryjí“ i další části lidského těla, respektive obnaží jejich četné významové vrstvy a kulturní aspekty.